F-Fantazie

Zvířata

Pštros

Pštros dvouprstý (Struthio camelus) je velký nelétavý pták, žijící v Africe.

Je jediným žijícím představitelem své čeledi, pštrosovitých, a svého rodu. Pštrosi jsou zvláštní svým vzhledem, dlouhým krkem, nohama a schopností dosáhnout při běhu rychlosti až 65 km/h. Pštrosi jsou největšími žijícími ptáky světa a jsou chováni po celém světě.

Vznik běžců není dosud plně objasněn. Předpokládá se, že všichni běžci měli společného předka, který na rozdíl od nich však létal. Postupem doby však tuto schopnost ztratili a namísto toho se stali rychlými běžci, což jim umožňovalo utéci před nepřítelem a putovat za potravou. Předpokládaným předkem pštrosů je zřejmě plaz Struthiomimus, který se vzrůstem a stavbou těla nejvíce přibližuje dnešním pštrosům a žil v eocénu asi před 40-55 miliony let. Za nejstaršího přímého zástupce považují někteří odborníci známého prapštrosa Palaeotis weigelti, jehož fosílie z eocénu byly nalezeny např. v Německu v Messelském lomu a v Geiseltalu. Toto zvíře však po nových výzkumech vykazuje ještě více podobností s pštrosem Nandu a proto by mu spíše slušel název pranandu.

Ptáci, patřící nepochybně ke pštrosům, jsou doloženi od miocénu. Jednalo se o obří ptáky s výškou okolo 4 metrů, kteří se rozšířili do Evropy a Afriky. Stalo se tak přibližně před 12 miliony lety a od té doby se jejich výška postupně snižovala, až se asi před 2 miliony let již podobali dnešním pštrosům. Nejstarším známým druhem je Struthio orlovi, nalezený v Moldavsku. V pliocénu žilo několik druhů tohoto rodu v Asii, například v Mongolsku a v Číně (Struthio chersonensis, Struthio mongolicus, Struthio wimani). Asijský pštros (Struthio asiaticus) žil v pleistocénu ve stepích centrální Asie. Ze zatím neznámých důvodů vymizeli postupně pštrosi z Asie a Evropy a rozšířili se pouze v Africe a na Blízkém východě. V pliocénu se také objevil dnes žijící pštros dvouprstý, jehož rozšíření za poslední doby ledové sahalo až do Španělska a Indie. S postupujícími klimatickými změnami, které proměnily zelenou Saharu v poušť zmizeli pštrosi z Blízkého východu i severní Afriky a většina jejich populace dnes žije v Africe na jih od rovníku.

Popis

Pštrosi obvykle váží mezi 90 a 130 kg i když byli zaznamenáni i samci o váze až 155 kg. Pera samců jsou černá s příměsí bílých per na křídlech a ocasu. Samice a mladí samci mají peří šedohnědé s pár kusy peří bílého. Malá zakrnělá křídla samci při toku vystavují na odiv před samicemi. Křídla také mohou používat jako slunečník pro svá mláďata. Pera jsou měkká a slouží jako izolace. Jsou zcela odlišná od tuhých per létavých ptáků. U pštrosích per jsou totiž paprsky vybíhající po stranách z osy pera zvané osten zcela volné, bez spojujících háčků. Proto pštrosí peří působí nadýchaným dojmem. Silné nohu pštrosů jsou bez peří. Ptáci stojí na dvou prstech, přičemž větší vnitřní prst se podobá kopytu. Tato adaptace jim umožňuje rychlý běh, při kterém mohou v případě ohrožení života vyvinout krátkodobou maximální rychlost až 70 km/h. Vnitřní prst zároveň může sloužit jako nebezpečná zbraň, protože pštros se proti nepřátelům brání také kopáním.

Pštros je pták s nejdelším krkem. Při vydávání charakteristického přidušeného křiku se holý krk v horní části nafukuje. Oči pštrosů s jejich silnými černými očními řasami (ochrana proti prachu) jsou největší oči všech žijících suchozemských tvorů. K jejich ochraně před prachem a pískem slouží pštrosům také třetí víčko – mžurka, která se zavírá horizontálně od vnitřního očního koutku k vnějšímu. Podobně je chráněno i široce otevřené ústí sluchovodu, které je umístěno na hlavě směrem dozadu. Peří kolem něho totiž vytváří tzv. příuší.

V době sexuální zralosti (mezi 2 až 4 roky) mohou samci dosahovat výšky od 1,8 do 2,7 metrů, zatímco samice 1,7 do 2 metrů. Během prvního roku života mláďata rostou o 25 cm za měsíc. Po jednom roce života váží mladý pštros okolo 45 kg. Pštrosi se mohou dožívat až 75 let života.

Chování

Pštros je typicky společenský pták, žijící v kočujících skupinách o velikosti 5 - 50 jedinců. Ve skupinách vládne přísná hierarchie - dominantní samci a samice řídí přesuny skupiny, prachové koupele, tok atd. Na cestách za potravou a vodou jsou pštrosi za den schopni urazit 10-40 km. Putování přerušují pouze v místech s dostatkem potravy. Kvůli ochraně před dravci se pštrosi přidružují k některým býložravcům, jako jsou např. zebry, gazely a antilopy. Udržují s nimi vztahy založené na vzájemné pomoci při hlídání okolí před možným nebezpečím. Pštrosy předurčuje jejich výška a vynikající zrak a sluch do role hlídek, kterým zároveň také neunikne žádná změna v chování býložravců, pokud spatří nebezpečí dříve než oni. Jejich potravou jsou převážně rostliny, jichž musí zkonzumovat velké množství, vzhledem k jejich nízké energetické hodnotě. Pštrosi konzumují nejen listy rostlin, ale také jejich zrna, poupata, pupeny, květy, plody a také kořeny. Jako každý pták, který se živí rostlinnou potravou, i pštros si usnadňuje její rozmělnění v žaludku, který má tři laloky, pomocí polykání kamínků. Denně takto spolyká několik hrstí oblázků a písku. Protože pštros je všežravec, zpestřuje si rostlinnou stravu hmyzem (nejčastěji termity a sarančaty), nepohrdne však ani malými savci (hlodavci), plazi a ptáčaty. Pštros nevydrží dlouho bez vody, zvláště pro mladé jedince je voda nutnou podmínkou k přežití. Pokud nemůže vodu najít, musí se spokojit s tučnými a šťavnatými rostlinami (halofyty) a plody. Pokud je to však jenom trochu možné, vypije pštros denně velké množství vody. Pro koupání pštros ale většinou vodu nepoužívá, využívá spíše prachové koupele, které mu částečně prachem, usazeným v peří, nahrazují maz (pštrosovi chybí kostrční mazové žlázy) chránící jeho peří proti vodě.

V populární mytologii je pštros pověstný skrýváním své hlavy do písku, objeví-li se první známky nebezpečí. Římský spisovatel Plinius starší je známý svým líčením pštrosa ve své knize Naturalis Historia, ve které popisuje pštrosa a skutečnost, že se snaží skrývat svou hlavu v keři. Nebylo však zaznamenáno žádné pozorování tohoto chování. Obvyklým protiargumentem je to, že druhy, které by se chovaly tímto způsobem, by moc dlouho nepřežily. Mýtus může vyplývat z toho, že pokud jsou pštrosi zdálky pozorováni při krmení, kdy zároveň kvůli trávení polykají písek a kaménky, vypadají, jako by strkali hlavu do písku. Ve skutečnosti když se pštros cítí ohrožen, přitiskne se k zemi a aby ukryl svůj dlouhý krk, položí ho na zem před sebe. Zvláště u samců tak dojde ke skrytí jejich nápadných bílých per na křídlech a chvějící se horký vzduch pak vytvoří dojem, že místo pštrosa se jedná o nejasnou tmavou hroudu. Zejména, pokud je pštros poblíž horizontu, může se zdát, jakoby zázrakem zmizel z pouštní krajiny. V případě, že se hrozba pro pštrosa nachází příliš blízko, pak raději volí útěk, ale umí se také účinně bránit kopy svých silných nohou.

Chování pštrosa je také zmíněno v starozákonní části bible, v řeči Boha k Jobovi (Job 39. 13-18), kde je pštros popsán jako radostně pyšný na svá malá křídla, nedbalý na bezpečnost svého hnízda, pták, který zachází neurvale se svými potomky, neoplývá příliš rozumem, ale při běhu dokáže zahanbit i rychlého koně s jezdcem. Jinde jsou pštrosi zmíněni jako příslovečné příklady špatných rodičů; blíže viz Arabský pštros.

Pštrosi jsou známí, že jí téměř všechno (dietní indiskrétnost), zvláště pak v zajetí, kdy k tomu mají zvýšenou příležitost.

Pštrosi jsou přizpůsobeni velkým výkyvům teplot. V mnohých lokalitách, kde žijí, může rozdíl mezi denní a noční teplotou činit až 40°C. Pštros má proto husté a nadýchané peří, které působí jako izolační polštář. Peří, díky zadržovanému vzduchu, znemožňuje přístup slunečních paprsků k tělu ve dne a udržuje tělesnou teplotu v noci. Máváním křídel je také pštros schopen ochlazovat krev v povrchových cévách holých stehen a podobně funguje i chvění kůže na hrdle a horní části pštrosího krku.

Pštros dvouprstý - samec, samice a mláďata

Žádné komentáře